VÁCLAV MAXA starší slaví sedmdesátiny!

Fotbal se v Jankově hraje pětašedesát let. Z toho osmačtyřicet let u toho je i jeden z největších Jankováků, kteří zde byli, jsou i budou. Václav Maxa starší, současný asistent trenéra „A“ – týmu právě dnes slaví krásné kulaté sedmdesáté narozeniny. Jménem klubu se klaníme, za všechny ty roky mnohokrát děkujeme a k dnešnímu jubileu přejeme hodně štěstí a především pevné zdraví. S „Venglošem“ jsme se za jeho jankovskou érou poohlédly v rozsáhlém rozhovoru.

Tradiční otázka na úvod. Jak ses dostal k fotbalu a kdo tě k němu přivedl?

„K fotbalu mě vyloženě nikdo nepřivedl. Jako většina tehdejších vesnických dětí jsme hráli různé sporty a fotbal patřil mezi nejoblíbenější. V Dubném, kde jsem vyrůstal, v té době nebylo hřiště, tak jsme hrávali na plácku u školy.“

V kolika letech jsi do Jankova přišel a co bylo tím impulsem?

„Do Jankova jsem přišel ve dvaadvaceti letech. Impuls vzešel z toho, že jsem se oženil a přestěhoval do Holašovic.“

Prošel jsi i jinými kluby, než jsi zakotvil v Jankově?

„Moje fotbalové začátky byly v Lipí, kde jsem v osmnácti letech začal hrát za muže. Tenkrát nás jezdilo z Dubného asi deset. Já to bral jako letní přípravu na hokej, který byl pro mě v té době sportem číslo jedna.“

Na to jsem se chtěl zeptat. Během mládí jsi celkem slušně válel právě i na ledových plochách. Jak na tyto časy vzpomínáš?

„Když mi bylo patnáct let, tak jsme v zimě na Nuzově, což je rybník u Dubného, hráli s kamarády hokej a tam si mě tenkrát všiml Jindra Čistota, který se mě zeptal, jestli nechci hrát za dorost Škody ČB. Já na to samozřejmě kývl, ale mělo to ještě háček, že se musím jít učit na učiliště do Škodovky. Rodiče, spíše můj otec, mě v tom podpořili a tím začala má hokejová kariéra. Moje první sezóna byla na začátku dost náročná, protože hrát ve výstroji a na zimáku byl velký rozdíl než na rybníku. Druhý rok už jsem trénoval s dorostem Motoru, kde tenkrát hrály pozdější ikony Motoru Jarda Pouzar nebo Míra Dvořák. V této společnosti jsem se ale bohužel neuchytil, a tak jsem hrál druhou ligu za Stadion ČB. Mým cílem bylo hrát hokej i na vojně, což se mi splnilo. Přes Spišskou Novou Ves a Duklu Písek jsem nakonec zakotvil ve Vimperku, kde mohli hrát i vojáci.“

Jak vlastně došlo k tomu, že jsi po vojně odhodil hokejku a brusle a začal jsi hrát fotbal?

„Vojenská služba mi skončila dřív, než jsem čekal. Z nařízení tehdejšího ministra celý můj ročník „Škodováků“ nastoupil na dostavbu elektrárny Dětmarovice a tím jsem myslel, že je po mé hokejové kariéře. Díky osudovému trenérovi Čistotovi jsem si zahrál ještě divizi za Hlubokou, kam jsem jezdil bez tréninku pouze na zápasy. Během léta mě pak začal mnohem více bavit fotbal, u kterého už jsem pak nakonec zůstal.“

Myslíš, že by bylo ku prospěchu věci, aby si dnešní mladí tou vojnou také prošli?

„Podle mě ano, ale s dnešní výchovou by si těžko zvykali na vojenský režim.“

Pojďme zpět k fotbalu a Jankovu. Víceméně celou kariéru jsi nastupoval coby záložník, který byl i poměrně dost produktivní. Jaký styl hry, popřípadě místo v sestavě, bylo tobě nejbližší?

„Moje začátky v Lipí a poté i v Jankově byly na postu středního útočníka. Z hokeje jsem měl slušnou fyzičku a dařilo se mi i dávat dost gólů.“

Kterého osobního či týmového úspěchu si ve své hráčské kariéře nejvíce ceníš?

„Ve své hráčské kariéře určitě ročník 83/84. Tenkrát měl Jankov skvělou sezónu a výborné mužstvo.“

Právě v sezóně 83/84 vám unikl postup do krajského přeboru díky domácí porážce 1:2 s Rudou Hvězdou ČB. Pamatuješ na ten zápas?

„Na tento zápas vzpomínám spíše s hořkou příchutí. To, co se dělo na hřišti bylo velké zklamání pro celý Jankov. Místo oslavy postupu jsme museli zkousnout porážku a nechalo to v nás rozporuplné pocity.“

Za ty roky se kolem tebe prostřídala řada spoluhráčů. Vzpomeneš na některé, se kterými byla radost hrát a dodnes na ně vzpomínáš?

„Je těžké jmenovat některé hráče zvlášť, protože všichni patřili do jednoho týmu a tvořili skvělou partu. Když bych ale měl někoho zmínit, tak určitě Vlasta Kočerů a Franta Řezníčků, se kterými byla opravdu radost hrát.“

Celá řada mladších ročníků toto jméno znát už ani nebude. Střední ročníky ano, avšak jen z vyprávění. Ty jsi ho zažil na vlastní kůži. Emanuel Tušl. Velká trenérská i lidská persona. Jak na něho vzpomínáš, na jeho trenérské praktiky a přísnost?

„Eman Tušl, Jankovská trenérská persona. Vzpomínám na něho jako na dobrého a zapáleného trenéra i člověka. Fotbal uměl prožívat a byl ohromně zásadový.“

Vzpomeneš na nějakou vtipnou příhodu? Vím, že jich nebylo málo.

„Máš pravdu, těch příhod bylo několik. Třeba ta, která se týkala mě. Hráli jsme mistrovské utkání a já měl v den zápasu jet za bráchou na vojenskou přísahu. Ovšem říct mu to dopředu jsem se neodvážil, a tak jsem se rozhodl, že mu to řeknu až v sobotu večer před utkáním. Večer se koupu ve vaně a volá na mě manželka, že mám návštěvu. Když jsem přišel do kuchyně, tak tam stál Tušl, chodil sem a tam a říká mi, co mě to napadlo, že nebudu na zápas. Já mu říkám, že musím jet na tu přísahu, že vezu celou rodinu, že to nejde jinak. Dopadlo to tak, že sehnal jiného řidiče. Já tak místo přísahy šel na zápas, který jsme prohráli 1:0.“

Novodobá historie se píše od roku 1996. Tehdy přišel postup z OP, následovala rekonstrukce areálu, další postupy až do divize, stavba nových šaten i víceúčelového hřiště. Považuješ toto desetiletí za nejúspěšnější v dějinách klubu?

„Toto období určitě. Stalo se toho na hřišti i mimo něj opravdu hodně.“

Samotná rekonstrukce areálu trvala několik let a v drtivé většině se na ní podíleli pouze hráči, funkcionáři a fanoušci klubu. Ty jsi považován za jednoho z největších tahounů těchto prací. Jak vznikl nápad se do toho vůbec pustit a jak to celé probíhalo?

„Když jsem jezdil kolem hřiště do práce, honily se mi v hlavě myšlenky, že bychom mohli celý areál vylepšit, zmodernizovat. Shodou náhod mi tenkrát zavolali z firmy Eurogreen, jestli bychom nechtěli udělat nový trávník. Řekl jsem, že ano, ale že se ozvu, až to projednáme ve výboru. Všechny nás to nějak nadchlo a když jsme si odsouhlasili nový trávník, přišly na řadu další fáze jako zavlažování, oplocení areálu, vybudování chodníků a tréninkového hřiště.“

Bylo dopředu vše do detailu naplánované, co a jak se udělá nebo jste “vařili z vody” za pochodu?

„Asi tak napůl. Vše jsme si dělali sami, takže ani nebylo v našich silách mít vše naplánované do nejmenších detailů. Já a ostatní členové výboru jsme si vzali na starost organizaci, hráči a příznivci klubu zase pomáhali, jak mohli. O pár let později přišla další etapa, kdy se vybudovaly nové šatny, automatické zavlažování a víceúčelové hřiště. Na to už byly také dotace a pomáhaly nám i stavební firmy, například Venca Jáchym.“

Jak se to tenkrát skloubilo se sportovní stránkou? Hráči chodili na tréninky místo s kopačkami v montérkách a krumpáči :-).

„Jo jo, je to tak. Fotbalovou stránku jsme museli upozadit. Jednu celou sezónu jsme hráli v Dubném, trénovali minimálně, ale na výsledcích se to skoro vůbec neprojevilo.“

Muselo to být nejen fyzicky náročné, ale i finančně. Kde na to tak malý klub vzal peníze?

„O tuto stránku se v první etapě nejvíce starali předseda oddílu Karel Mrkvan a starosta obce Zdeněk Bürger. Při té druhé už to byli František Stejskal a Honza Jílek mladší. A jak už jsem zmiňoval, pomohly i dotace a firmy.“

Dokážeš si představit, že by bylo něco podobného možné i dnes v dnešních podmínkách?

„Upřímně si to vůbec nedokážu představit. I z toho pohledu, že k tomu je zapotřebí jankovské srdíčko a takových lidí už není tolik, co tenkrát.“

Myslíš, že mohla být obec na areál dostatečně hrdá, když sem v divizi jezdily týmy z Prahy nebo třeba Plzně?

„Byť nám někteří soupeři dávali najevo, co si myslí, když se tu kousek za brankou pásly krávy, tak přesto si myslím, že se tu udělal obrovský kus práce a že celá obec a všichni občané mohou být pyšní, jaký areál zde vyrostl.“

Už je to bohužel nějaký ten pátek a údržba celé Precis arény si tak vyžaduje postupně nemalé opravy. Jak je dnes složité to celé udržovat v provozu?

„Samozřejmě problém to je. Je období, kdy areál i budovy potřebují údržbu. A to je práce, která není tolik vidět, ale stojí nemalé náklady.“

Dlouhý roky se o to vše stará správce Fanda Kudláček. Co bys řekl na jeho adresu?

„Jsem přesvědčený, že bez jeho obětavosti, spolehlivosti a zapálení pro věc bychom jen stěží dokázali areál udržet v tak perfektním stavu.“

Pojďme nyní k fotbalu. Že se Jankov dostal až do divize a celkem pět sezón si vyzkoušel celorepublikovou soutěž je fantastický úspěch. Předpokládal jsi to někdy a jak sis ty osobně divizní časy užil?

„Nikdy by mě nenapadlo, že to někdy dotáhneme takhle daleko. Na prvním postupu to byla zásluha především trenéra Franty Řezníčka, kterému jsem dělal asistenta. Franta byl „pes“, který fotbalu obětoval veškerý svůj volný čas. Ale nutno podotknout, že nebýt jeho i mého výborného rodinného zázemí a tolerance manželek, těžko bychom takového úspěchu docílili. Musím ale také uznat, že jsme měli tenkrát v Jankově vynikající partu lidí, počínaje prezidentem Frantou Stejskalem, s řadou výborných hráčů, fanoušků a lidí, kteří se starali o zázemí. U druhého postupu už jsem byl jen jako fanoušek. Přišla generační obměna a my předali štafetu dál. Prezidentem se stal můj syn Václav, asistenta po mě převzal druhý syn Petr a společně s hlavním trenérem Ivo Čechem měli velkou zásluhu na tom, že Jankov nadále patřil ke špičce krajského přeboru a korunoval to opětovným postupem do divize.“

V celém kraji si Jankov vysloužil pozici poměrně úspěšného a dobře fungujícího klubu. Bohužel po “Covidových” časech jde po fotbalové stránce dolů. Čím si vysvětlit poměrně velkou a nestandardní rotaci kádru?

„Tak už to bývá, že po vzestupech přichází pád a nás to po dvaceti letech postihlo také. Dnešní generace hráčů, nemůžu říct, že všichni, dávají přednost hraní fotbalu v Rakousku nebo jiným koníčkům a zájmům, a také neumí držet slovo, když něco slíbí, tak to nedodrží. Výsledkem je, že každý půlrok je u nás velká rotace hráčů a kvalita fotbalu jde dolů.“

Při takové rotaci se nemůžeme divit, že mužstvo balancuje na hraně sestupu z KP. Vloni to vyšlo jen tak tak, letos to vypadá podobně na nervy drásající sezónu. Jak ty vidíš vyhlídky týmu před blížícím se jarem?

„Jak už jsem zmínil v předchozí odpovědi, většinou odchází kvalita, kterou se nám nedaří adekvátně nahradit. Přesto věřím, že současný kádr má sílu na to, aby krajský přebor zachránil.“

Je pro klub životně důležité, aby hrál krajský přebor?

„Rozhodně to důležité není. Jsou daleko důležitější věci a hrát nižší soutěž není pro Jankov žádná ostuda.“

Jak se z tvého pohledu fotbal jako takový změnil? Když to vezmeme od tvých hráčských časů, přes divizní éru až po současnost.

„Určitě je dnešní fotbal rychlejší, ale technická vyspělost je tím utlačována. Současní hráči si myslí, že naše generace neuměla běhat, ale asi by se divili při konfrontaci generací. Jen pro srovnání divizní mužstvo 2005-2007 ve vzájemném zápase divizní mužstvo z roku 2016 jednoznačně přehrálo.“

U mužstva, ať už coby trenér nebo funkcionář, působíš velmi dlouho. Změnily se výrazně nároky na hráče? Nepřijde ti, že se na dnešní generaci musí opatrněji?

„Každá generace má svoje zájmy a možnosti. Ti starší neměli tolik možností zábavy jako je dnes. Na hráče se musí opatrněji, snáz se totiž urazí. Vytknout jim chybu, to už si málokdy dovolím.“

Zdá se, že tvá pozice asistenta trenéra je neotřesitelná :-). V poslední době se u týmu vystřídali trenéři Petr Kadlec, Ota Matouš a nyní Láďa Táborský. Co bys řekl na jejich adresu a jak se ti s nimi spolupracovalo / spolupracuje?

„Jestli je moje pozice neotřesitelná, to nemohu posoudit, ale pořád mě ta práce baví. Co se týče trenérů, tak je ta velká rotace určitě nepříjemná. Petr Kadlec zde odvedl rozhodně dobrou práci. Je to mladý moderní trenér, ale ty nesmyslné odchody hráčů a špatný přístup k tréninkům ho přestali bavit. S Otou Matoušem i teď Láďou Táborským jsem nikdy žádný problém neměl a spolupracovalo a spolupracuje se mi s nimi dobře.“

Jak vnímáš spolupráci mezi Jankovem a Dubným, potažmo mezi “A” a “B” týmem?

„Tato spolupráce má určitě smysl a do budoucna je v ní třeba pokračovat. V Dubném se výborně starají o mládež a Jankov, který má v plánu založit svůj dorost z toho může těžit. Spolupráce mezi „A“ a „B“ mužstvem má své mouchy, trochu pokulhává, a pakliže se to nezlepší, tak by to v budoucnu mohlo dopadnout špatně.“

Na chodu klubu se více či méně podílejí i tví tři synové. Jsi za to rád, že jdou ve tvých šlépějích?

„Samozřejmě jsem za to rád. Po skončení jejich hráčské kariéry pracují v různých funkcích. Vašek jako prezident SK, Peťa asistent trenéra, pak vedoucí mužstva, hlasatel a stará se o jankovské stránky. Radek, jehož kariéra díky zranění skončila dříve, pracoval jako fotograf, zpracovával různá videa, která jsou ke zhlédnutí na YouTubu SK Jankov, a dodnes se zapojuje jako sponzor a fanoušek.“

Po dlouhých letech si klub zvolil loni v zimě nový výbor. Asi pro nikoho nebude překvapením, když o tobě řeknu, že jsi velký kritik. Co bys řekl na adresu nového výboru a jeho dosavadní činnost?

„Nevím, jestli jsem velký kritik, ale říkám, co si myslím :-). Určitě jsem rád, že ve vedení jsou většinou bývalí hráči a přál bych jim, aby měli v budoucnu větší radost z fotbalu, než jakou prožíváme v těchto dnech.“

SK Jankov v tvém životě hrál značnou roli. Uvažoval jsi někdy nad tím, co bys dělal jiného, nebýt součástí tohoto klubu?

„Tak nad tím jsem nikdy neuvažoval. Osud mi nadělil do vínku radosti, starosti i smutek, ale život už je takový a žít se musí dál. A já jsem rád, že ho prožívám právě tady v Jankově.“

Co bys klubu do dalších let popřál?

„Do dalších let mu přeji, aby se mu dařilo jako v naší generaci, a hlavně všem v klubu hodně zdraví, protože to je v životě nejdůležitější.“

Fotogalerie